Den nultý – pátek 26.7.02´:
Den ve znamení příjezdu do vysočinské Mekky "bajkingu" - Nového Města na Moravě. Ubytování a psychická příprava na následující den. Maťa jako vzorný organizátor se postaral o bezproblémové ubytování účastníků a okoukl stroje, na kterých se chtějí vydat účastníci do terénu.
Den prvý a zahajovací – sobota 27.7.02´:
Odjezd byl naplánován od učiliště Na Bělisku na 9 hodin.
Po hromadném pózování naší dvorní fotografce Pavle jsme se do toho dali...
Peloton asi pětadvaceti bajkerů a bajkerek si to šinul ke Ski, zadem kolem Koupaliště. Po cestě jsme provedli ještě nezbytné drobné úpravy našich nablyštěných strojů (jako: dosvařovat několik prasklých rámů, vyměnit pružiny ve vidli, či výměna necentrovatelného ráfku …:-)). U Ski jsme byli svědky Maťova vidění, které vyústilo do vyčerpávajícího průvodcovského monologu - více vidění se nekonalo, škoda. Začali jsme stoupáním od Ski na Vlachovák - a nahoře už bylo značně patrno, že se budeme dříve či později děliti na skupiny ELITE a semiELITE. Následovala příjemná pasáž až na Fryšavský kopec - samý takový "sjezdečky a výjezdečky" Kolem Žákovy hory jsme poprvé zabloudili a projeli kolem bufetu (jinak Stříbrná studánka). Potom nám parádní sjezd vehnal trochu adrenalinu do žil, rutinní výjezd nedaleko 9 Skal byl ve znamení dvou opozdilců. Plánovaný sjezd po žluté vykonalo pouze torzo pelotonu. Ostatní, kteří nebyli spokojeni s nízkým stupněm brutality sjezdu si zvolili trasu modrou a následné bloudění po Křižaneckém polesí.
Do Svratky jsme dorazili poněkud nekompaktní, ale všichni ...
Následoval oběd "U Šillerů" nezvykle podávaný z okna tamějšího několikahvězdičkového podniku - chudáci asi měli karanténu.
Po obědě následovalo slibované roztrhání pelotonu a výjezd na Karlštejn - aby jsme trochu zpracovali vydatné obědy. Následovalo pár krásných sjezdů, ve kterých jsme svým periferním viděním zahlédli pár panicky uskakujících turistů, v jejichž tvářích se dal vyčíst strach o svůj holý život!? - to sjezdaře vždycky potěší... Nezbytné poděkování za uvolnění cesty a již jsme se po šotolince vraceli na hřeben, po kterém vede červená - kde nás potkalo několik techničtějších pasáží, hlavně ve sjezdech (kameny, občas vymletá cesta a smrkové kořínky - nejvíce rozšířená dřevina zdejší flóry). Pustá Rybná – se zastávkou na brču a traťovku. Výlez nad Březinami a profesionálně provedené Gruppenfoto do týmového alba.
Absolvování výlezu z Březin na 4 Palice - tak tady jsme dali skoro všichni malej pekáč, až na výjimky vepřového původu - viď Maťo - tam točili prostřední. No, a tady jsme se začali pořádně potit. 4 Palice jsme zastihly připravené - pád žádnýho lezce se nekonal, škoda.
Sjezd dolů ... fakt humus ... tu cestu takhle nemohl zřídit snad ani člověk... Ztratili jsme asi tři týpky - ty se ošidili o výstup na Buchťák. Sjezdíček pod Podlesí byl zcela řadovej, ale byl efektně zakončen chatrným mostkem přes jakousi stružku (že by Svratka?) a někteří si vzpomněli na svoji mladickou nerozvážnost a neřízené, anonymní držkopády, které zde za svých raných bajkerských let absolvovali.
PS: pod Buchťákem bere frýstajlista Dan nějakej steroid a pár metrů letí asi tak třikrát rychleji než my (stoupání asi 6-7%, po kořenech).
Na Buchťáku jsme zkontrolovali vedení letového provozu (zdejší radar monitoruje snad celou střední Evropu) a vydali se na krásnej sjezd do Sněžnýho - tady dotankování vody a ... jak jinak než točená borůvkovo-vanilková zrmzka (samozřejmě s provedeným testem na salmonelózu)
Následoval krásnej drsnej sjezd do Blatin a opět vyděšení pěšáci.
Výjezd na Dráteník po louce kolem lesa (vzdušnou čarou až na samotný vrchol absolvuje akorát Maťa a Rosi)
Díky časové tísni (abychom nemuseli nocovat pod širákem a nehoukl tam na nás někde duch posledního vlka na Vysočině) jsme vynechali spíše těžší a technickou (díky milým lesákům, jenž zapomnětlivi na několikero desítek, ba stovek větviček v námi vytyčené trase) pasáž na Malinskou a následně Lísovskou skálu. (tu jsme absolvovali hnedle další den)
Po sjezdu na Kadov jsme si dali pauzu na "kafe" a na spočtení ztrát ve sjezdu.
A čekal poslední smrťáček ... pěkná vychutnávka ... výjezd na Paseckou skálu (pěkně furtum furt po zelený) a to byl kopec pravdy - zbývající torzo pelotonu se tady pěkně roztrhalo... a pak už jen krásnej sjezd ze Studnic do Maršovic (57 km/h)
Musím konstatovat, že první den jsme se prošili docela slušně (i na to, že jsme jeli celkem lidsky – průměrka 15,9km/h ). Délka náročného okruhu byla 69,5km.
Večerní posezení v Maršovském reaktoru Romantika od 20ti hodin, při regulaci výšky ponoření palivových článku Pilsner Urquell 12° jsme až na výjimky - že Rosi - absolvovali všichni. Po chutné večeři a několika dvanácti woltových pivech se Pan profesor (Maťa) na dotazy některých účastníků trochu rozpovídal a ze svého nadítého, bezedného repertoáru vytvořil přednášku vskutku vysokoškolské kvality (o tom svědčila míra údivu = velikost úhlu svíraného horní a dolní čelistí posluchačů - měřeno od čelisti horní - jako stabilnější :-)). Věříme, že to nebylo od věci a někteří účastníci se dokáží pro příště lépe orientovat při výběru kola. Děkuji také za pozornost „Maťa“
den druhý a poslední – 28.7.02´:
Na startu nás bylo kolem desíti - vše skalní příznivci (včetně Drobka) Postřeh - nepřijel Žďár (teda kromě Rosiho) - chápeme oběti předešlého dne, se všemi pozůstalými soucítíme a připojujeme se ke gondolenci...
Poučeni z předešlého dne jsme se rozdělili na dvě skupiny (jedna si jela svoji vlastní trasu a občas si ji podle nálady a fyzických možností aktérů upravila a ta druhá se držela striktně předem přesně definovaného plánu, jehož cílem byla zřejmě totální destrukce účastníků).
Hned od počátku bylo tempo skupiny ELITE celkem slušný a hlavně nebyly čekací zastávky. Vystoupali jsme na Maršovice a odtud krásný výjezd sjezdovkou na Studnice (viz předešlý den, ale nahoru už to nešlo tak lehce jako dolů).
Žlutou barvu naší aktuální značky pak provázely pěkný stoupání a sjezdíčky, například před Odrancem (kde jsme mimochodem museli "šlapat stopu" - doufám, že tam vydrží aspoň do zimy).
Ve výjezdu na Bohdalec jsme se začali konečně dostávat do správné provozní teploty.
Na vrcholu Bohdalce nezbytně nutné varování před značně technickým sjezdem (hlavně v horní pasáži). Srdce každého uctívače velkého boha DownHilla by zde zaplesalo.
Sjezd ze Štarkova na Nový Jimramov patřil opět mezi ty drsnější a na těžiště náročnější (zadek na zadním kole v horní pasáži nebyl od věci).
V Jimravově na nás čekala opět brča a ti odvážnější se doknoce pustili i do cukroví či piva s poličským cejchem na orosené etiketě. Tak jsme se pěkně najedli, napili a teď už konečně můžeme absolvovat největší zrůdnost, kterou si pořadatelé spolu s matičkou přírodou pro letošní sraz připravili: Extrabrutalultrafakingterrašiting-výjezd resp. Výtlač (posledních 50metrů) na Prosíčku, tak tady z nás opravdu lilo a na vrcholku na nás ještě čekala jahůdka na dortu - jako obvykle - pozůstatky po řádění lesních pracovníků: pokácené stromy a nesčetné množství větví přes cestu - hoši děkujem...
Sjezd z Prosíčky , Javorek - nic zajímavého, kromě obvyklého a již secvičeného šlapání stopy před Daňkovicemi - výstup na Buchťák se neobešel bez menšího bloudění po daňkovské sjezdovce (mapa lhala!).
Řadový sjezd na Podlesí a pod Blatiny, kde jsme absolvovali vydatný oběd, brču a menší problémy s mentálně retardovanou obsluhou s vysokým stupněm sklerózy, ale i přesto si vysloužila dýžko za to, že se stala trochu nechápavým zdrojem zábavy...
Výjezd na Dráteník ... po tom obědě dosti ztěžka (teď už ve 4, z toho 3 turbošneci). Nasledně jsme si vychutnali krásnej technickej (ale ne prudkej) výjezd na Lísovskou skálu - moc krásný (vše po kamenech, samé kličkování, stoupání ze sedla, atd.)
Sjezd na Fryšava dále stoupání po silnici a dole na Medlově u stánku brča (myslím, že teď brču nebudu alespoň měsíc „Rosi“)
Rutinní výjezd na Tři Studně a po cestě spousty póz dvornímu fotografu Maťovi. To jsme ale ještě nevěděli, že ten film je skoro celej zničenej a z těch všech krásnejch momentek vyberem jenom torzo!!
Sjezd z Vlachovic do Města se také neobešel bez fotek ... (asi jsme tak fotogenický!) - mimochodem ten sjezd jsme s Maťou jeli dost na hraně (občas i za hranou). Průměrná rychlost druhé etapy dlouhé 56km byla 14,6 km/h .
Příjezd k SOU se odehrál již jen ve znamení rozloučení; zatlačili jsme slzy jako hrachy a těšíme se na příští rok
