A jak se nám jelo:

   Tento závod je první v této sezóně a je pěkná kosa, však to není tak dlouho kdy slezl sníh. Start jsme si zvolili o půl hodiny později abychom se také podívali na startovní  hučení kol, které se mi velice líbilo, proto závidím všem divákům, kteří  tento maratón sledují. Pak přišla řada na nás. Odbila půl desátá a mi jsme vyrazili na štreku v počtu 130, jak za starej časů, kdy byl MTB v plenkách. Díky Džerykovi jsem jel v pohodě. Akorát nás zklamal pořadatel, který nezařadil kamenolom(a tak jsem se těšil jak se bude tlačit). Přesto že v počasí hlásili, že bude pršet, tak nepadla ani kapka. Sluníčko jsme si vymodlili. Trať  byla dobře značená, proto se nestalo že bych zabloudil.
 Tradičně se ve sjezdu brzdí a do kopce se zase tlačí. Tak to teda néé!!! Já jedu.  A taky to tak dopadlo, že při jednom sjezdu, kde se přejíždí přes silnici. Je to poznat, když je zde více diváků. Proč asi?? A řítím se dolů dál…a už to vidím…špatná stopa…a tady jsem loni ležel…hmm kořen…no nic už to neustojím…a jiná možnost není… kutululu…hned zpátky na kolo a jen koutkem oka vidím, že Džeryn nejede. Přehazovačka se mi dostala do zadního kola a patka ohnutá jako paragraf, ale pár rychlých tahů s rukama a vše bylo OK no skoro, ale řadit šlo.
 Dále jen samé předjíždění, které mě dostávalo do varu. Pak říkám Džerykovi, jak to rozjedeme na těch pár kilometrů do cíle. A ohlídnu se a on to byl někdo uplně jinéj, myslím že se divil, když jsem si sním vykládal a on dřel ze všech sil, aby se mě udržel. No tak jsem do toho řádně dupnul a valil jako vítr až do cílové brány, kde mi hned po projetí podali nějaký ten zázračný nápoj (pivo to nebylo:-)). A pak slastný polibek mé milované ženušky, tak jsem to dokázal jsem tu.  "Miras"
 

   Ač jsem již mnohokrát říkal „Tohle je můj poslední závod“ , ani letos jsem neodolal těm krásným zážitkům, které přináší krása jízdy na horském kole a atmosféra vytrvalostních závodů dohromady. Využil jsem nabídky pravidelného účastníka, kamaráda Mirase a jel jsem na „Helfštýnský maratón“ do kraje, kde jsem byl kdysi na vojně.Navíc jsem letos zvolil taktiku „maratón na rozjetí před soustředěním“ což znamená, že to byla pro mě soda.

 Takže start- ten nebyl nijak drastický, protože jsme startovali až z druhé vlny o půl hodiny později (čas se počítal po protnutí měřícího kuželu, takže O.KJ) a to už bylo na trati min.960 cyklistů. Později se to ukázalo jako špatný taktický tah, neboť jsme (jel jsem 95% trati spolu s Mirasem)  dojeli takové ty turisty a ti se nám pletli pod kolo, hlavně při sjezdech – kde je  mimochodem náš Turbošnekteam v  podstatě nedostižný.

 Po prvních kilometrech, které se jedou hlavně na silnici, jsem si myslel, jestli jsem si nespletl závod a nevzal jsem si špatné kolo. No, ale potom to vjelo do terénu a hned po prvních metrech jsem ocenil dobrou volbu pneumatik (a hlavně neojetého dezénu), protože terén byl mokrý a mazlavý. Těžce se jelo v měkké stopě a hlavně do kopce. „No, bude to hustý“, říkal jsem si  a to jsem ještě nevěděl co mě čeká. Bylo dobré, že jsem jel spolu s Mirasem, aspoň jsem si s ním občas popovídal. Miras jel ve větší pohodě, po každém výjezdu měl  náskok, ale počkal a mohli jsme pokračoval spolu.

  První projetí hradem Helfštýn bylo v pohodě, jel se 25 km a to bylo sil dost. Potom přišla naše chvíle, ve sjezdu před námi nikdo nebyl a my jsme se mohli rozjet , tak jsme to pustili. Po dlouhých krásných minutách jsme přejeli silnici. Na ní stálo dost čumilů a pořadatel na nás řval :“Jeďte do prava!“. To udělal částečně jen Miras, ale po několika metrech jsem viděl jak svoji rychlost nezvládá a padá. To byl pro mě poslední okamžik co si pamatuji před svým pádem já. Neuposlechl jsem radu pořadatele a jel jsem vlevo. Tam nebyla cesta, ale prudký sráz a pro mě začal letecký den. V letu jsem se nějak dostal z kola, dopadl klasicky na hlavu, záda a po prdeli dobrzdil. Půda byla měkká, nic se kromě ostudy nestalo. Míra se taky zvednul, ohnul jenom patku na držení přehazky, to zkušeně narovnal a jeli jsme dále.

  Na našem tempu  se nic neměnilo, z kopce jsme dojeli takový týpky, kteří podle mě byli v terénu poprvé v životě (Míra je nazval „svahoví specialisté“). Protože trasa byla většinou jednostopá a nedalo se předjíždět, povzbuzoval jsem je slovy „Jedu, jedu, proč brzdíš?“,  nebo „Ježíši, co to zase před náma je za hlemejžďa?“. Někdy to pomohlo , borec psychicky nevydržel a pustil mě dobrovolně dopředu.

  V poslední části závodu mě již značně docházely síly, Miras mě opustil a posledních 15 km jsem dojel sólo. S výkonem jsem spokojený (o čas mi zas tak nejde), celkový čas 6:08 hod.

  Jako jarní rozjetí každému doporučuji. "Džeryn"